Jsem normální?

Norem je mnoho: kulturní, biologické, společenské, sociální, statistické, ideální, subjektivní, funkční a další. Neexistuje žádná všeobecně akceptovaná definice určující normalitu v sexu. Rozlišit, co je ještě normální a co je už deviantní, bývá někdy snadné, ale i nesmírně obtížné. Deviantní sexuální chování není automaticky důkazem deviace, stejně jako normální chování úchylku nevyloučí.

Sexuální normalita
Normy se dají různě interpretovat, modifikovat. Například: většina žen nemá při každém pohlavním styku vaginální orgasmus. Nemít orgasmus je tedy normální? Více jak 90 % mužů má alespoň někdy erektilní dysfunkci. Mít potíže s erekcí je normální? V populaci jsou asi 4 % homosexuálů. Homosexualita je tedy nenormální? Každý si vlastně může najít normu, jaká se mu hodí.

Definice sexuální normality určují více názory sociální a kulturní než medicínské, natož biologické. Navíc se v průběhu let mění. Pedofilie a homosexualita byly v antice běžné, a tedy normální. Dnes homosexualitu mezi úchylky neřadíme, zato pedofilii ano. Naše kulturní oblast je pod vlivem křesťansko-židovské morálky. Ta se mění minimálně. Zato ve společnosti, tam se dějí věci! Přispívá k tomu kdekdo: politici, herci, sportovci, známé osobnosti… Doby, kdy masy ovlivňovaly intelektuální špičky typu Mahátma Gándhího, Alberta Einsteina, Jean Paul Sartera a jiných jsou dávno za námi. Dnes máme celebrity dokonalého vzhledu, zato ducha mdlého. Volnost je střídána pruderií, tabu otevřeností. Prezidenta Kennedyho činily sexuální avantýry zajímavým, Billa Clintona málem zničily.
Ženské úchylky – více tolerance!
I ženy mají své úchylky. Přesvědčení, že takové nejsou nebo že ženy něco takového nedělají, neobstojí. Ženské sexuální excesy jsou přijímány daleko shovívavěji. Svlečená žena v parku málokdy budí dojem sexuálního agresora. Tolik se o nich nemluví. Nejsou tak nápadné, útočné. Jsou situace, které nenechají nikoho na pochybách, že jde o deviaci, respektive delikvenci, jako je například agresivní sadismus, znásilnění, patologická sexuální agresivita, ale existují i případy nejednoznačné, voyerismus, frotérství, exhibicionismus, fetišismus. Každý muž v přeplněném autobusu není frotér, močící adolescent v parku není exhibicionista a přítel kupující prádlo své ženě k narozeninám nemusí být fetišista. Nesmírně důležité je odlišení deviace od delikvence. Nechť si je každý deviantní, jak chce, řečeno s nadsázkou, jen když s tím neobtěžuje, natož ohrožuje okolí. Málo se ví, že většina takzvaně sexuálních deliktů není spáchána sexuálními devianty, ale prokazatelně nedeviantními jedinci, často pod vlivem alkoholu nebo drog.
Léčba? Často nemožné…
Pohlavní úchylka může sloužit jako určité alibi, jedná-li se o nemoc. Deviace rozdělujeme na úchylky v aktivitě (voyerismus, exhibicionismus, frotérství, fušerství, patologická sexuální agresivita, agresivní sadismus a sadomasochismus), či úchylky v objektu (pedofilie, fetišismus, transvestismus), případně rozlišujeme kombinované a polymorfní úchylky. Léčit se však prakticky nedají, většinou jsou vrozené, pevně zakomponované v osobnosti jedince. Terapeutické ovlivnění spočívá v dlouhodobé psychoterapii, sociální adaptaci, získání náhledu a informací, v posílení vědomé kontroly a změně postojů. Cílem je naučit devianta s úchylkou žít, aby se nestal delikventní, neohrožoval sebe ani své okolí, nepohoršoval. Cesta je to dlouhá, ale často úspěšná.